Moderní sklo se v Československu vyvíjí jako užité umění v těsné součinnosti řemesla, umění, designu a (interiérové) architektury.
Řemeslná sklářská tradice, otevřenost technice a vědě, secesní podněty a kulturní pluralizmus vytvářely základy uměleckoprůmyslového rozmachu v období mezi světovými válkami. Průmyslové podniky a manufaktury, odborné sklářské školy se specializovaným odborným výcvikem a Uměleckoprůmyslová škola (později UMPRUM) v Praze představovaly infrastrukturu, která byla dále rozvíjena i v socialistickém Československu. Velké prezentace v zahraničí ukazovaly, jak umělečtí designéři, jako René Roubíček, Jaroslava Brychtová nebo Stanislav Libenský, překračovali hranici užitého umění, které zůstávalo prosto ideologie, směrem k sochařství či architektuře.
